hospodářská krize
S Augustovou smrtí prakticky končí období velkých útočných válek, císařové se až na výjimky
soustředí na obranu říše v hranicích, doporučených prvním principem, k připojování nových
provincií dochází sporadicky. S ubývajícími výboji slábne příliv zajatců, na což reaguje i ekonomika.
Během principátu dochází k postupnému úbytku otroků a snižování využívání
otrocké práce, třebaže na soukromých velkostatcích otrocká síla dlouho převažuje nad svobodnými
nájemci (kolóny). V 1. století n. l. se kolóni uplatňují ve velké míře na císařských
statcích, jež si pronajímají za naturálie, přičemž na velkostatcích v Africe a Egyptě už v té době pracuje víc svobodných než otroků. Počty otroků se doplňují těžko, dětí narozených ze soužití
otroků (contubernium), zvaných vernae, je poměrně málo, neboť páni často udělují svobodu
před dosažením věku pro manželství. Větší zdroj otroků proto představují odložené děti
(alumni) a chudí občané, kteří do otroctví prodávají dobrovolně buď sebe, nebo své děti.
V tom se zrcadlí tehdejší neutěšená situace mas venkovského obyvatelstva žijícího v provinci-
ích bez římského občanství, které, bez privilegií i prostředků, často živořilo v horších podmínkách
než otroci. Pro provinciály představovalo otroctví, které v té době skýtalo reálnou
naději na propuštění, snazší cestu k dosažení nějakého stupně občanství než například 25 let
trvající služba v pomocném vojsku (auxilia). Po propuštění také bývalý otrok požíval výhodné
ochrany ze strany patrona, bývalého pána. S otroky se zacházelo adekvátně ke skutečnosti, že
už nebyli obnovitelným zdrojem, v lidštějším přístupu k nim se projevily i filozofické myšlenky. Od počátku principátu roste množství zákonů na ochranu otroků proti zvůli pánů:
podle lex Petronia z roku 19 př. n. l. směl být otrok pánem poslán do arény k boji se šelmami
(ad bestias) jen se souhlasem soudce, císař Claudius prohlásil zabití nemocného nebo starého
otroka za vraždu a vysloužilým otrokům odloženým pánem přiznal právo na státní péči
a svobodu, Domitianus zakázal kastraci svobodných i otroků, Hadrianus zakázal i zabití
a věznění provinilých otroků jejich pány.
S rozvojem kolonátu byl stále větší počet dostupných sil poután k velkostatkům, což spolu
s nedostatkem otroků znamenalo ohrožení pro drobné a střední hospodáře z méně zámožných
městských vrstev, podobně jako na mnoha místech říše nájezdy a plenění cizích kmenů,
z jejichž následků se dokázali vzpamatovat mnohem lépe velkostatkáři, již také často vlastnili
více půdy v různých částech říše. To vše spolu s rostoucí zátěží povinností vůči městům a státu
přispívalo k výraznému oslabení hospodářského potenciálu městského stavu i ekonomiky říše.
Od konce 2. století přispívá k neutěšené hospodářské situaci říše rychle postupující
monetární krize. Zatímco ve 2. století se udržují relativně stabilní ceny, ve 3. století rostou
i u základních potřeb. Už za Caracally dochází ke stažení zlatých mincí a devalvaci stříbrných,
místo stříbrného denariu je r. 215 zaveden antoninianus, vyrobený ze slitiny stříbra
a mědi, jež ke konci 3. století naprosto převážila. Jeho hodnota měla odpovídat dvěma dená-
rům, ačkoliv vážil pouze 1,5 krát více než denarius. Velikost mincí se postupně zmenšovala,
v poslední čtvrtině 3. století je tvořilo už jen měděné jádro s tenkou vrstvičkou stříbrného
povlaku o váze kolem 2,5 g. Kupní síla císařských mincí se oslabovala, mince ztrácely nominální
hodnotu, nikdo nebyl ochotný za ně prodávat zboží a staré, hodnotné mince se thesaurovaly,
lidé si je buď schovávali, nebo je tavili na kov. Nepomohly ani reformy Claudia II.
a Aureliana, jenž stanovil v roce 274 jako váhu antoninianu50 3,75–4,21 g, ale převaha mědi
zůstala zachována. Postupně tak končí peníze v užším smyslu, kde obchodní hodnota
odpovídá množství a čistotě kovu, a nastupují fiduciární prostředky s minimální skutečnou
hodnotou, které jsou přijímány jen díky autoritě státu.
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři