Severovci a vojenští císaři

V roce 193 se chopil moci Septimius Severus – první císař pocházející z Afriky. Tomu se podařilo zvítězit nad Parthy a na počátku 3. století říši dočasně navrátil stabilitu. Již v době jeho vlády ale započal nebezpečný vzrůst moci armády. Jeho syn Caracalla, který se navzdory svému krutému chování k senátu a k vlastním příbuzným těšil mezi lidmi a vojáky jisté popularitě, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká vláda Elagabala, jenž se neúspěšně pokusil o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce 222 byl nenáviděný a zhýralý Elagabalus zavražděn a císařem se stal Alexander Severus. Ten se marně snažil osvědčit ve válkách proti Sásánovcům a Germánům a v roce 235 byl nespokojenými vojáky zavražděn.

Aby si císaři při svém nástupu na trůn zajistili loajalitu armády, udělovali vojákům peněžité dary, jejichž výše neustále stoupala. Tak došlo k tomu, že po smrti Commoda bylo císařství regulérně vydražováno. Armáda a především pretoriánská garda se staly hlavním faktorem při destabilizaci vlády. Septimius Severus se této skutečnosti snažil čelit zrušením těchto darů, zároveň ale drastickým způsobem zvýšil pravidelný žold, takže se výdaje na armádu staly nesnesitelnými. Výše žoldu rozhoupala spirálu zvyšování cen a vedla ke znehodnocování mince. Důsledkem byl hospodářský úpadek, který měl ničivý dopad na stabilitu státu.

Současně s tím se ekonomické a mocenské těžiště říše přesunulo z Itálie do provincií, z nichž se nyní rekrutovaly římské elity. Tento trend byl ještě posílen rozhodnutím Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení, což bylo završeno v roce 212, kdy Caracalla udělil všem svobodným obyvatelům říše římské občanství (Constitutio Antoniniana). Za Severovců se zásadním způsobem proměnila také zahraničněpolitická pozice římské říše: na východě nahradila v roce 224 slabou parthskou říši vláda dynastie Sásánovců. V téže době nastal mezi Rýnem a Dunajem proces konstituování mohutných germánských kmenových svazů, které útočily na římské hranice a pronikaly hluboko na římské území.

Rokem 235 začalo neblahé období vlády vojenských císařů známé jako krize třetího století. Nepřetržitá série občanských válek, uzurpací, vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem Diocletiana se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. Gótové sídlící při severních březích Černého moře podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a útočili dokonce i na města v Malé Asii. Na západě vydrancovali Alamani v šedesátých letech 3. století Galii a Itálii, avšak nejtěžší boje se odehrály s novoperskou sásánovskou říší na východě. Ta se ukázala jako mnohem vážnější protivník římské říše, než jakým kdy byli Parthové. Perský velkokrál Šápúr I. vpadl několikrát do Sýrie a opakovaně porážel římské armády. V roce 260 padl do jeho rukou císař Valerianus, který poté zemřel v perském zajetí. Zatímco se Římané snažili udržet východní provincie, začala se římská vláda rozkládat i na západě. Správci provincií, kteří veleli mnoha legiím, je čím dál častěji využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím či k odpadnutím celých provincií (galské císařství). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.

Prohlubování chaosu pokračovalo až do vlády císaře Claudia II., kterému se v roce 269 podařilo zvítězit nad Góty v bitvě u Naissu (dnešní Niš). V roce 272 si císař Aurelianus podrobil Palmýru, někdejšího římského spojence, jehož královna Zenobia využila římské slabosti a dočasně se zmocnila téměř všech východních provincií. Aurelianus porazil také Germány a obnovil římskou kontrolu nad Galií. Krize vedla ke značným společenským změnám, které však nezasáhly všechna území říše stejně. Římanům se tak podařilo odvrátit hrozící zánik říše. Nestabilita a chaos vytvářely příznivé podmínky pro šíření křesťanství, jehož stoupenci hlásali mír a spásu. Na rozdíl od ostatních náboženství a pohanských kultů však křesťané neprojevovali patřičný respekt k instituci císařství. Císař Decius, jenž se pokusil obnovit uctívání starých božstev, žádal, aby jim všichni obyvatelé říše povinně obětovali.

Když se tomuto nařízení křesťané vzpírali, nařídil jejich pronásledování. Po Deciovi pronásledovali křesťany také Valerianus a Diocletianus.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři