proměna společnosti, krize elit
K přerodu společnosti docházelo pozvolna, spíše než proměnou bychom ale tento proces
měli nazvat vyhrocením sociální diferenciace. Společenská struktura se s přechodem
republiky v principát příliš nezměnila. Pro raný a vrcholný principát je charakteristická
existence úzké elitní vrstvy senátorů, jezdců a dekurionů, jejíž ekonomickou základnu
a zároveň společný zájem tvoří vlastnictví půdy a která představuje méně než 1% společ-
nosti. Jeden z nejvýznamnějších historiků, který se zabýval římskými sociálními dějinami,
Géza Alföldy, proto mluví o konzervativnosti římské společnosti a absenci skutečné střední
vrstvy.43 Prosperita místních městských i římských elit se odvíjela od zemědělské produkce
a je pravdou, že bohatí dekurioni, nejvyšší městští úředníci a členové městských rad, měli
v této době svými zájmy, majetkem i prestiží blíže k senátorům a jezdcům, čemuž později
odpovídá udělení stejných právních privilegií celému stavu, ovšem na různých místech říše
existovalo dosti takových, jejichž zámožnost byla pouze poměrná a kteří nikdy nemohli
usilovat o dosažení jezdeckého censu a o další postup.
Nejvyšší státní úřady civilní i vojenské a soudnictví jsou stále v rukou senátorů pouze
s tou změnou, že množství předáků v čele politických frakcí je vystřídáno jediným principem,
jehož postavení ovšem stojí na stejných základech jako u zbytku elity (moc, prestiž,
bohatství). Přece jen však se vznikem principátu přibývá nová společenská vrstva, a to
výrazná skupina císařských otroků a propuštěnců (familia Caesaris, liberti), jejíž přísluš-
níci často stojí jměním a mocí na úrovni nejvyšších vrstev, proto je nelze zařadit k nižším
městským vrstvám, ale vzhledem k nedostatku prestiže ani k těm nejvyšším.
Výrazné rozdíly probíhají mnohdy výrazněji napříč jednotlivými stavy, a to nejen
na základě rozdílů v majetku, rodu a úřední dráze, ale i podle vztahu úřední kariéry k císaři.
Služba státu se začíná ztotožňovat se službou principovi, státní úřady (včetně toho nejvyš-
šího, konzulátu) jsou udělovány jako odměna za zásluhy o císaře. Zásahy principa na jedné straně umožňují rychlejší postup v kariéře, na straně druhé vytváří nepropustné hranice
tam, kde byly předtím jen rozdíly: Augustus zvyšuje senátorský census ze 400 000 sestertiů
na 1 000 000, senátorský stav se stává dědičným, syn senátora už není automaticky jezdcem.
Caligula pak zakazuje jezdcům, kteří zastávali senátorský úřad, návrat k původnímu stavu.
Tak dochází ke vzniku tří „stavů“ (ordines) – ordo senatorius, ordo equester, ordo decurionum.
Jezdecký stav získává vlastní cursus honorum, jehož vývoj je dokončen za Hadriana.
Zasloužilými jezdci je však senátorský stav často doplňován, od Vespasiana pak tito homines
novi tvoří většinu senátu. Protože na jezdecký census dosáhlo množství dekurionů
z provincií, zvyšuje se i tímto způsobem podíl provinciálů v nejvyšších státních úřadech.
Sociální nerovnost se projevovala už mezi elitou, obecným povědomím o rozdílné důstojnosti
(dignitas) senátorského a jezdeckého stavu.
Dekurioni tvořili nejméně homogenní ze tří stavů. Stejně jako jezdecký ani dekurionský
stav není dědičný, ale je závislý na majetkovém censu, který se lišil podle oblastí.45
Sociální složení dekurionského stavu bylo různé v závislosti na provincii a městě. Tak
mezi nimi figurovali přistěhovalci z Itálie i místní obyvatelstvo, obchodníci, podnikatelé,
veteráni i bohatí propuštěnci. S dekuriátem se pojily značné náklady, neboť císařové počí-
tali s tím, že dekurioni budou páteří říšského hospodářství a stát si rozvinutím samosprávy
odlehčí. Dekurioni skutečně spolu s propuštěnci platili za principátu většinu
výdajů měst. Od Hadriana se prohlubuje rozdíl mezi bohatšími (primores viri) a chudšími (inferiores), ovšem rodiny, které díky majetku a štědrosti pravidelně obsazovaly
úřady a z nichž se doplňoval jezdecký stav, existovaly i předtím (známý je rod Valeriů
v Pannonii). Za městský úřad se platila čestná částka (summa honoraria), která se mohla
výrazně lišit mezi provinciemi i uvnitř nich. Platilo se i za čestné kněžské funkce, ale
největší sumu pohltila nejrůznější munera, veřejně prospěšná činnost spojená s úřadem.
V 1. století n. l. byly tyto výdaje ve prospěch obce dobrovolné, bohatí občané a propuš-
těnci financovali veřejné stavby a přispívali na život v obci mnohdy víc, než bylo třeba.
Ještě na začátku 2. století vynakládali movití propuštěnci a dekurioni částky srovnatelné
s římskými senátory a jezdci, avšak brzy se tyto výdaje ukázaly jako zátěž pro chudší
členy stavu. Od Antoninovců museli být k veřejné činnosti nuceni a ze štědrosti (munificentia)
se stalo břemeno. Septimius Severus na tuto politiku systematicky navázal a zavedl
osobní odpovědnost dekurionů za vykonávání muner. O problémech s městskými funkcemi
svědčí citace severovského právníka Callistrata v Dig. 50,2,12, který si stýská, že je
nouze o ty, kteří jsou povinni veřejnými munery, a proto nemá být bráněno v přístupu
k městskému úřadu a vstupu do dekurionského stavu ani obchodníkům, kteří prodávají
nezbytné životní potřeby, ačkoliv jsou poplatni nízkému trestu bití, ani těm, kdo už tento
trest podstoupili. Ale přece by se podle něj aspoň v obcích, kde je jich dostatek, měla dávat
přednost těm „ctným“ (viri honesti).
Od Severa byl vyvíjen větší tlak rovněž na jednotlivá sdružení a korporace, bez jejichž
služeb se stát nemohl obejít, takže byl nucen jim za ně povolit i některé úlevy (exemptiones),
zejména osvobození od městských muner. To se týkalo třeba spolku lodních dopravců
(navicularii) a členů kolégií, která vykonávala manuální práce nezbytné pro veřejný život
(Dig. 50,6,6,12), kam spadali například fabri a centonarii zajišťující i funkce městských
hasičů. Privilegium se však týkalo jen těch, kteří činnost skutečně vykonávali a pro svou
chudobu nestačili na munera (tenuiores).
Exempce od městských muner se týkaly i nájemců daní a císařských statků (conductores),
jejichž vliv stoupl za Severových občanských válek, kdy mohli konfiskovat půdu
domnělých i skutečných nepřátel císaře. Nájemci císařských statků vyžadovali úlevy, protože
byli nuceni vykonávat městská munera, aniž by ve městech bydleli. Hrozili císaři hromadným
zběhnutím, což byl vůbec jeden z problémů, který se objevuje výrazně od 2. poloviny
2. a nabývá na intenzitě od počátku 3. století. Sílící vojenský tlak způsoboval, že
obyvatelstvo venkova zbíhalo ze svých statků, ať už se jednalo o kolóny nebo běžné rolníky
či otroky. K problému těchto fugitivi se od Severovců hromadně přidávají vojenští dezertéři
a společně pak dávají základ vrstvě zlodějů a banditů (latrones).47 Zvýšenou kriminalitu
pozorujeme přirozeně v oblastech nejvíce zasažených válečnými událostmi.
Od dob severovské dynastie se objevují tendence učinit z nejvýznamnějších kolégií nový
rezort administrativy pod přísnou kontrolou římských správních orgánů. Za Aureliana
došlo nejspíš jen k dočasné militarizaci kolégií za účelem výstavby hradeb. Tehdy probíhala
registrace členů kolégií, která se podílela na stavbě, a těmto kolégiím byl přidělen titul Aureliani.
Aurelianus nechal podle Historie Augusty (Aurelian. 47,2–3) zvýšit potravinový pří-
děl ve Městě a zároveň pro tento účel zřídil nové kolégium říčních dopravců, na základě
čehož někteří badatelé spekulují o permanentním uvedení korporací zapojených do stavebnictví,
potravinářské produkce a transportu potravin pod státní kontrolu.
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři