císařská moc

Dalo by se říci, že císařové směřují k absolutismu, zatímco císařská moc degraduje a stává se labilní.16 Vzestupnou tendenci lze sledovat u tzv. aklamačních císařských titulů, 17 které se ve 3. století objevují často na nápisech na milnících (zde zejména ve východních částech říše a v Africe). Tyto tituly sice tvoří součást císařského jména jako čestná označení, nemají však právní funkci.18 K výraznému obohacení císařské titulatury dochází za Septimia Severa, avšak tento navazuje již na Marka Aurelia a jeho syna Commoda, za jejichž vlády došlo také k ustálení úřednické titulatury. Postupný průnik titulů jako Invictus, Felix, Pius (či gramaticky nesprávně tvořený superlativ Piissimus), udělovaných na počest císařových vynikajících vlastností a vojenských úspěchů, do císařské titulatury bývá považován za známku změny koncepce císařství a vztahu císaře k obyvatelům říše. Princeps, první občan státu, se nad ostatní občany výrazně vyvyšuje, občané mu projevují úctu jako sobě nadřazenému, pronášejí sliby (vota) za jeho „věčnost“ – už Septimius Severus dává tomuto pojmu jasně dynastický význam (úctu je nutno projevovat nejen císaři, ale i jeho synům a manželce), myšlenka se šíří i za Gordiana III. Je však nutné rozlišovat, jestli se tituluje císař sám nebo mu titul propůjčuje někdo jiný (senát, lid, provinciální správci). Za císaře Aureliana se poprvé na nápisech objevuje titul Perpetuus (Věčný).

Aurelianus se snažil i o svého způsobu monotheismus zavedením jednotného kultu pro všechny obyvatele říše, jímž se mělo stát všemocné neporazitelné sluneční božstvo, císa- řův ochránce Sol Invictus Comes. U císařů Aureliana, Proba i Cara máme doloženy mince s titulem dominus et deus, což poukazuje na směřování tehdejší vlády, jíž měla být vojenská autokracie legitimizovaná božským posvěcením. Císař se nepochybně odvolával na posvátnost své osoby, není ale zcela jisté, že se chtěl také sám považovat za boha.19 Zdůrazňování tohoto faktoru ve 3. století souviselo zajisté s krizí vlády, císařové se mohli domnívat, že se takto lépe ochrání před atentáty. Obecně můžeme poukázat na aktivní roli druhé strany (zejména senátu) při ochraně majestátu císaře, jak svědčí ještě Q. Aurelius Symmachus: „Senát právem stíhá ty, kteří kladou svou moc nad slávu panovníka, a naším úkolem je být na stráži v zájmu vaší šlechetnosti.“

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři