Proměna vojska ve 3 století

Podle některých historiků znamenal konec vlády severovské dynastie v roce 235 přechod k období pozdní antiky.12 V poslední době však převládá názor, že severovské reformy ještě nezničily vojenský a administrativní systém budovaný od počátků principátu za Augusta, naopak přispěly k jeho závěrečnému vývoji. Skutečný přelom znamenala až doba kolem roku 260, tedy doba vlády císaře Galliena, jehož vojenské reformy položily základ pozdně antické armády. Tehdy dochází k toleranci křesťanství státem de facto (je povoleno shroma- žďování k modlitbám, uznáno právo církví, respektive biskupů vlastnit majetek), armáda starého typu, o niž se opírali Severovci, je v rozkladu.

Gallienus dával ve velení vojska v rámci zvýšení efektivnosti přednost jezdcům, což byl jeden z důvodů, proč k němu senátoři neměli kladný postoj. Po jeho reformních ediktech legiím napříště neměli velet senátorští legati, ale upřednostňováni byli praefecti, bývalí profesionální důstojníci (centurioni první třídy – primi pili), povýšení do jezdeckého stavu.

Už v době válek Marka Aurelia musíme hledat původ výrazného početního oslabení pozdně antických legií. V této době je namísto složitých přesunů celých legií dávána přednost efektivnějšímu nasazení menších detašovaných oddílů, které však zachovávaly vnitřní organizaci, a tím i způsob boje velké legie. Jejich odznakem nebyl tradiční orel, ale prapor (vexillum), odtud název vexillationes. Podle moderních badatelů se právě zde ukazuje, že legie byla vždy spíše administrativní než taktickou jednotkou. Vexilace během takřka neustálých bojů během 3. století převážily; dostávaly se často velmi daleko od mateřské legie, takže se postupně osamostatnily a začaly operovat nezávisle na ní. Vexilace dosahovaly počtem buď 500 (quingenaria), nebo 1000 (milliaria) mužů, tj. jedné nebo dvou kohort. Tyto počty se pak staly základem pro početnost pozdních legií.

Gallienus dal podnět ke vzniku mobilního polního vojska, nevázaného na konkrétní provincii. Tyto taktické jednotky byly složeny z vybraných pěších a zejména jízdních oddílů a jejich název, comitatus, je odvozen od funkce, kterou se lišily od zbytku armády určené k ochraně hranic: měly doprovázet (comitare) císaře, který jim také sám velel, a mohl je tak snadno nasadit jako posilu téměř na jakékoliv ohrožené místo. Během 3. století dochází rovněž k prvnímu skutečnému vydělení zvláštních oddílů elitních legionářů, jako byli například lanciarii („bojovníci s oštěpy“), a k profilování zasloužilých důstojníků z komitátu jako vybraných císařových osobních strážců (protectores).

Na Gallienovo posilování jezdectva navázal Aurelianus zřízením pomocných jednotek z germánských Vandalů, Iuthungů, Alamanů a dalších a posílením plně obrněné těžké jízdy, tzv. equites cataphractarii, budované podle perského vzoru, kterou poprvé použil císař Claudius II. proti Gótům u Naissu. Občanská armáda je v této době dávnou minulostí, občané místo služby raději platí aurum tironicum, částku, za niž jsou najímáni žoldnéři, mnohdy z národů tradičně považovaných za méně civilizované (Thrákové, Illyrové, Arabi, Germáni, Sarmati aj.). Jak poznamenává Rostovtzeff, z armády římské říše se stala armáda římského císaře.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři