Vojenská monarchie Severovců
Septimius Severus (193–211) se jako poslední císař principátu snažil vědomě vrátit k zlatému
augustovskému období, a to jak v domácí, tak zahraniční politice. Jeho osoba je spjata
s množstvím reforem, které se významně dotkly především armády. Vláda severovské
dynastie bývá v moderní literatuře nazývána vojenskou monarchií, neboť její moc se opí-
rala především o vojsko. Podporou armády bylo podmíněno už vítězství Septimia Severa
v občanské válce proti dvěma dalším protikandidátům, čímž se vytvořil poněkud nešťastný
vzor pro budoucí nástupce. Co začal Augustus usazením části praetorianů v Římě a okolí,
dokončil Severus trvalým usazením legionářské posádky na území Itálie
a nadobro se rozešel s tradicí, která nedovolovala legii vkročit na půdu Itálie mimo výjimečný stav
a povolený triumf vojevůdce. Po Severových reformách armády, kdy nechal zdvojit počty
městských jednotek i jezdecké císařské stráže (equites singulares Augusti), měl císař napříště
k dispozici pro osobní potřebu kolem 17 000 elitních vojáků. Takřka rodinný vztah mezi
armádou a císařským domem zdůrazňoval i čestný titul mater castrorum udělený císařově
manželce Iulii Domně Severus nabídl možnost společenského vzestupu prostým vojákům, a tím posílil rychle
postupující integraci provinciálů. Ačkoliv se ideální legie měla skládat z římských občanů
pocházejících z Itálie, v realitě tomu tak dávno nebylo, naopak, legie postavené z větší části
z Italiků byly v této době raritou, neboť nebylo možné, aby armáda, která se od Augusta
změnila na stálou, nebyla doplňována z místních zdrojů.
V dobách nedostatku rekrutů
byly legie doplňovány i „barbary“ z pomocných jednotek (auxilií), kterým bylo za tímto
účelem uděleno občanství.
V této době pozorujeme vznik nové vojenské aristokracie. Právo nosit zlatý prsten, který
byl za principátu znakem povýšení svobodného občana do jezdeckého stavu,8
získali od Septimia Severa všichni centurioni (důstojníci) a principales (poddůstojníci) legií, čímž
se zvyšoval politický vliv prostých vojáků, kteří pocházeli nejčastěji z romanizovaného
východu a severní Afriky, ale i méně vyspělého Podunají. Proto mluvíme také o militarizaci
již dříve byrokratizované administrativy, která dosahuje svého vrcholu za císaře Aureliana.
Významným krokem pro stát v době neustálých válečných kampaní bylo povolení sňatků
legionářů, kteří do té doby oficiálně nesměli uzavřít řádné manželství (matrimonium
iustum) s právními následky.
Bylo v zájmu císařů, kteří v době po vymření Severovců spoléhali
téměř výhradně na podporu ozbrojených sil, aby zajistili, že vojenské povolání bude
disponovat značnými výhodami. Vedle možnosti kariérního postupu se cenila různá
finanční, daňová i právní privilegia. Rostl žold i výše odměny po propuštění:10 Severus byl
prvním císařem po Domitianovi, který žold zvýšil. S jednotlivými císaři se měnila výše
jednorázových mimořádných odměn (donativum), které vojáci získávali při zvláštních pří-
ležitostech (nástup nového císaře, triumf apod.). Vzhledem k neustálým změnám panovníků
se ve 3. století logicky zvyšoval finanční potenciál armádních složek. Není proto divu,
že si (v této době zatím dobrovolně) synové vojáků často volili stejné povolání jako jejich
otcové, což bylo výhodné i pro stát, neboť mu to zajišťovalo neustálý přísun rekrutů. Bylo
zvykem, že se veteráni po propuštění usazovali blízko místa služby, a díky právu na zalo-
žení rodiny se pak z těchto vysloužilců tvořila horní vrstva městských sídel, která se formovala
nově nebo z bývalých osad budovaných jako zázemí táborů legií a pomocných vojsk.
Hospodářské zázemí, které zajišťovalo především produkci pro potřeby armády, přispívalo výrazně k rozvoji řemeslné výroby a hospodářství i v okrajových provinciích na severu říše.
Rozkvětu těchto provincií, jako byla například podunajská Pannonie, ještě ve druhé polovině
2. a na začátku 3. století dlouhodobě využívali obchodníci, kteří sem přicházeli
z východu a usazovali se ve zdejších městech, kde pak vzhledem ke své movitosti vstupovali
do dekurionského stavu.
Velký důraz na zabezpečení dostatečného množství bojeschopných sil s sebou nesl také
různá negativa. Nechvalně proslulou se stala práce Severových policejních agentů zvaných
frumentarii, stationarii nebo colletiones, jejichž činnost, pokračující nadále ve 3. století,
spočívala na jedné straně ve vyhledávání zločinců v soukromých domech ve městech
i na venkově (viz dále tendenci potlačovat zločin úřední mocí), jednak měla zabezpečit pří-
sun rekrutů do vojska a rekvírování potřeb pro armádu (dopravní prostředky, zásoby
apod.). Kromě náplně činnosti budila nevoli jejich pověstná úplatnost.
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři