Východní sousedé
Kromě Germánů, kteří postupně větší nebezpečí a zátěž představovali ve vztazích k římskému
Západu, bojovali Římané, později pouze východní část jejich říše, také s Peršany
a Slovany. Slované se na území římského Východu ovšem též usazovali, stejně tak jako se
hojně nacházeli ve vojenských službách Konstantinopole.
Způsob vlády v novoperské říši byl absolutistický a panovníci zde vystupovali jako
sakrální králové. Dárcem království byl nejvyšší dobrý bůh zoroastrovského panteonu,
Ahura-Mazda. Titul král králů (v jazyce pahlaví Shahan-shah) přešel k Sásánovcům
od Parthů. Sásánovští králové byli nejvyššími reprezentanty Ahura Mazdy na zemi. Ten jim
uděloval královskou vznešenost, ale věřilo se také, že král sám pochází z linie bohů. Král
a jeho úřad byli považováni za integrální součást božího zákona a boží moudrosti. „Království
je náboženství a náboženství je království“, říkají perské prameny.274 Protože římský
dominát se v pojetí císařské moci inspiroval u starověkých orientálních civilizací, pomáhá
nám tento výrok lépe pochopit i pozici vlády a náboženských otázek v pozdní římské společnosti.
Materiální prosperita sásánovského Íránu byla považována za znak toho, že sakrální
království bylo ztělesněno v konkrétním králi. Pokud by takový „pravý král“ nevládl, znamenalo
by to různé katastrofy. Jako pro všechny sakrální krále, byla i pro sásánovské vládce
velmi důležitá válečná vítězství.
Na počátku dominátu dosáhli Římané ve vztazích k Persii značných úspěchů. Císař
Galerius byl sice nejprve poražen u Karrh, ale po následném vítězství nad Peršany na území
Arménie (r. 297), kdy Římané ukořistili všechny poklady jejich tábora, se hranice římské
provincie Mesopotamie posunula až k toku Tigridu a díky vlivu v Arménii, která bývala
častým jablkem sváru mezi oběma mocnostmi, dospěla římská moc až k jezeru Van.
V první polovině 4. stol. se poměr mezi oběma velmocemi opět přiostřil. Peršané
porušili dohodu o Arménii a v r. 334 ji velkokrál Šápúr II. obsadil. Constantinova smrt
v r. 337 zabránila tomuto císaři v plánovaném vojenském tažení, takže problémy
na východní hranici zdědili jeho synové, konkrétně Constantius II. Šápúra, jenž vtrhl
na římské území, se mu podařilo porazit, stejně tak jako Římu nepřátelskou a protikřesťanskou
stranu v Arménii. To ovšem neznamenalo konec napětí; r. 344 nebo 348
došlo k velké bitvě u římské pohraniční pevnosti v provincii Mesopotamii, Singary,
a poté se perský král pokoušel dobýt římského města a pevnosti Nisibis, ležícího v téže
provincii. Constantius do římské armády podle perského vzoru zavedl těžkooděné
jezdce, kteří se nazývali clibanarii.
V r. 359 dobyli Peršané důležité římské pevnosti Amidy a císař Constantius musel proti
nim opět vytáhnout. Nařídil tehdejšímu caesaru Iulianovi, aby mu na pomoc přivedl část
gallských jednotek, kterým velel. Vojáci ale odmítali táhnout za císařem Constantiem,
a raději tedy v dnešní Paříži provolali (r. 360) Iuliana augustem. K boji mezi ním a Constantiem
nedošlo jen pro poměrně brzkou Constantiovu smrt (v r. 361).
Další válku s Peršany musel ovšem vést Iulianus sám. Jeho tažení, které mělo vést
ke zničení říše Sásánovců, bylo velmi podrobně popsáno Ammianem Marcellinem,
jenž se ho také zúčastnil. Při ústupu římského vojska z perského území r. 363 císař padl
a jeho smrt se stala předmětem mravoučných vyprávění. Ammianus Marcellinus popsal
Iulianovu smrt jako skon pravého filozofa, kappadocký církevní Otec Gregorius z Nazianzu
se jej naopak snažil vylíčit jako podvodníka, jenž chtěl dát ukrýt své tělo, aby se věřilo, že byl přijat mezi bohy. Ammianus nám zanechal také ukázky květnaté titulatury
Sásánovců.
Mír, který s Peršany musel po Iulianově smrti uzavřít na tomto tažení provolaný císař
Iovianus, znamenal mimo jiné ztrátu části provincie Mesopotamie s důležitými pohranič-
ními pevnostmi, jako byla např. Nisibis. Zřekl se také římské suverenity nad Arménií.
Za vlády Valentiniana I. a Valenta byl za záležitosti na Východě zodpovědný Valens, který
zasáhl v Arménii ve prospěch zdejšího krále Papa. Ten se však posléze chtěl zbavit nejenom
perského, ale i římského poručnictví, a na svém území začal pronásledovat křesťany. Nakonec
byl od Římanů zavražděn. Za Theodosia I. se obě velmoci ohledně Arménie dohodly na
vymezení sfér vlivu, přičemž čtyři pětiny arménského teritoria náležely pod vliv Persie.
Po rozdělení impéria v r. 395 bylo už odvracení perského nebezpečí čistě záležitostí
konstantinopolských panovníků a jejich vojevůdců. Velmi dobré vztahy se sousední vele-
říší udržovala Arcadiova vláda. Král Jazdkart I. (399–420) tehdy legalizoval existenci křes-
ťanství ve své říši. Když ale křesťané rozbořili zoroastrovský chrám (tzv. chrámy ctitelů
ohně) v Súsianě, došlo opět k zákazu jejich náboženství a křesťané se uchylovali na území
východořímské říše, v té době ovládané Theodosiem II. a jeho sestrou Pulcherií, kteří je
perské vládě odmítali vydat.
Bahram V. Gór (420–438), za něhož ztratila poslední zbytky své samostatnosti Armé-
nie, v pronásledování křesťanů ve své říši pokračoval. Theodosiův vojevůdce alanského
původu a arián Ardabur vytáhl r. 421 na jejich obranu, ale boje nevedly k žádným výsledkům,
a když vpadli na území východořímské říše Hunové krále Roase, byl mezi velmocemi
uzavřen mír, který měl trvat sto let.
R. 442 se však opět již kombinoval vpád Hunů a Peršanů. Konstantinopolská vláda se
obojím zavázala k placení daně za mír.
Nástupce Bahrama V. Góra Jazdkart II. se pokusil vnutit státní náboženství Persie,
zoroastrismus, křesťanským Arménům. To vyvolalo povstání tzv. Vardanovců v r. 451.
Arménská církev za těchto bojů neměla možnost přijmout závěry chalkédonského koncilu
a stala se tak církví s vyznáním mírně se lišícím od katolického. Dodnes je autokefalní
a vede ji katholikos, sídlící v Jerevanu.
Císař León I. (457–474) využil zahraničního ohrožení Persie tzv. Bílými Huny
(Heftality) i momentální slabosti její královské vlády a odmítl Peršanům nadále platit
tribut.
Za jeho nástupce Anastasia byla k velké nelibosti Peršanů naproti jejich pevnosti Nisibis
vybudována římská pevnost Daras (v r. 507). I za císaře Iustiniana I. boje s Persií pokračovaly
(viz též níže) a máme o nich podrobné svědectví historika Prokopia.
Novoperská říše trvala do poloviny 7. století, kdy jí (za tažení z let 637–650) dobyli muslimové
a stala se součástí jejich chalífátu na východě.
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři