zahraniční vztahy
Hunové
Gótové
Vandalové a Svébové
Barbarské státy v Galii
Alamani
Longobardi
Barbaři v Británii
Východní sousedé

Vandalové a Svébové

Jakýmsi protikladem ke  státu, založenému Theoderichem Velikým, byl stát Vandalů a Alanů.

Pod tlakem hunského kmenového svazu se Vandalové252 spojení se Svéby (Kvády) a Alany přesunuli daleko na západ a roku 406 překročili Rýn směrem do Gallie. Tady se živili pleněním, r. 409 úspěšně překonali Pyreneje a po dvou letech, kdy na území Hispánie opět plenili, se zde usadili. Vojenské akce Římanů a jihogallských Vizigótů však nakonec Vandaly a Alany z Hispánie vyhnaly.

Zůstali tu pouze Svébové, kterým připadlo málo hospodářsky rozvinuté území na severovýchodě Hispánie, zvané Gallaecia. Zde a v části provincie Lusitanie253 se vyví- jelo jejich království, jehož hlavním městem byla Bracara (Braga) a které se r. 585 stalo součástí státu Vizigótů. 254 Patřilo k  méně rozvinutým „barbarským“ státům. Nevznikl zde žádný psaný zákoník a dlouho se také nevyvinul pozitivní vztah k původnímu obyvatelstvu (což bylo do  značné míry zapříčiněno právě chudobou svébského teritoria a  nutností získávat si obživu nebo bohatství pleněním, které postihovalo široké okolí jejich sídel). Ve víře hispánských Svébů se střídalo katolictví a ariánství, než se pod vlá- dou Vizigótů stali definitivně katolíky.

Pro římskou říši odchod ariánských Vandalů a jejich spojenců Alanů (neznámého náboženství) ovšem neznamenal žádnou výhodu, právě naopak. R. 429 se totiž pod vedením svého nejznámějšího panovníka Geisericha vylodili v  západořímské severní Africe.

Tato oblast byla pro Západořímany velmi důležitá. Žilo tu mnoho bohatých velkostatkářů, patřících ke kruhům senatores, nacházely se tu rozsáhlé císařské domény, Africa Proconsularis (dnešní Tunisko) byla obilnicí pro Itálii a Řím, kam směřovaly nákladní lodi z karthaginského přístavu. Samo Karthago bylo jedním z největších a nejvýznamnějších říšských měst. Při vandalském obléhání města Hippo Regius v Africe Proconsularis zahynul v r. 430 zdejší biskup Aurelius Augustinus (sv. Augustin), jedna z nejvýznačnějších postav západních církevních dějin.

Římané s Vandaly r. 432 uzavřeli formální foederátní smlouvu, na jejímž základě však Vandalové nejen nikdy nebojovali na jejich straně proti dalším „barbarům“, ale po sedmi letech ji také porušili a  zmocnili se Karthaga. Tím proti jiným „barbarským“ královstvím získali značnou výhodu. Kdykoli totiž mohli zastavit přísun afrického obilí do Itá- lie. K místnímu římskému obyvatelstvu se po dlouhou dobu vůbec nechovali přátelsky. Bohaté Římany, stejně tak jako katolický klérus, z Karthaga vyhnali, dokonce se dopouš- těli i krutostí.

Po  r. 442, kdy s  nimi byla uzavřena další ryze formální foederátní smlouva, ovládli Afriku Proconsularis, Byzacenu, Numidii, Abaritanu a Gaetulii, usídlili se však jenom v Africe Proconsularis. Tady vznikly sortes Vandalorum, kde dostali pozemky vandalští i alanští muži. Všichni římští vlastníci půdy odsud museli odejít, kolóny a otroky si ovšem Vandalové na polích ponechali. V oblasti sortes byl zakázán výkon katolického náboženství. Pouze Římané v celém vandalském královstí platili daně, oproti období před vandalským vpádem jim však byly sníženy.

Do značné míry se zdejší vládnoucí „barbaři“ oddělovali od římské aristokracie, s níž úzce spolupracovali představitelé ostatních „barbarských“ států. Tomu, co se vědomě snažil prosadit Theoderich Veliký, Vandalové v podstatě vědomě bránili. Bez římských úředníků se ovšem ani jejich králové neobešli.

Geiserichovo jméno je spojeno s druhým dobytím Říma, k němuž došlo 45 let po Alarichově vpádu, r. 455. Geisericha sem kromě touhy po kořisti, kterou ve městě jeho bojovníci sháněli 14 dní, vedly i politické důvody. V r. 454 zavraždil císař Valentinianus svého vojevůdce Aëtia, jemuž se krátce předtím podařilo dosáhnout stavu v říši už dlouho neví- daného. Všichni okolní „barbaři“ byli buď poraženi, nebo se stali spojenci. I  Vandalové zmírnili svůj protiřímský kurz. R. 455 Aëtiovi družiníci, kteří chápali pomstu za  svého vůdce jako neoddiskutovatelnou povinnost, zabili císaře, jímž vymřel theodosiovský rod. Nejvyšší tituly v říši měl tehdy civilní patricius a významný římský aristokrat Petronius Maximus, kterému také Aëtiovi mstitelé předali císařský diadém.

Petronius byl zřejmě dobře obeznámen s  vnitřní problematikou západní části říše (navrhl např. nejrazantnější z  daňových zákonů Valentinianovy vlády). „Barbarskému“ světu však nerozuměl a neuměl s ním jednat. Dceru císaře Valentiniana, která byla určena jako nevěsta pro Geiserichova syna Hunericha, provdal za svého vlastního syna Palladia a na Vandaly se prý s žádostí o pomoc obrátila i vdova po Valentinianovi III., kterou Petronius donutil k sňatku, aby co nejvíce legitimizoval svou pozici. To vše bylo pro Vandaly prakticky pozvánkou k tažení do Itálie.

Vandalové byli velmi přesvědčenými ariány, mimo jiné přesvědčenými i o tom, že je do Afriky poslal Bůh, aby zde svoje náboženství šířili. R. 484 se Geiserichův syn Hunerich pokusil všechny katolíky, nacházející se pod vandalskou vládou, převést k  ariánskému vyznání násilím, africká církev opět měla i mučedníky. Jeho následovníci ovšem pak již praktikovali umírněnější náboženskou politiku.

Romanizaci se ovšem ani tito Germáni neubránili. Historik Prokopios v  díle Válka s Vandaly o nich dokonce píše, že byli nejjemnější ze všech „barbarů“. Sídlili v římských villách, rádi a denně se koupali, chodili do divadel, poslouchali hudbu, oblékali se do šatů z jemných látek. Kromě této jen povrchní romanizace proběhla však také hlubší, o níž nás zpravují především díla básníka Dracontia, který žil ve  vandalské Africe ve 2. polovině 5. století.

Dovídáme se z nich, že děti Vandalů i Římanů navštěvovaly společné školy, kde se učily v latinském jazyce. Významní Vandalové znali Bibli i římské dějiny, antickou mytologii, nebyly jim zřejmě cizí ani některé filozofické pojmy. Při vyšším stupni vzdělávání studenti probírali stejná rétorská témata, jako v době rozkvětu antického světa. Není vyloučeno ani to, že bylo právě pro Vandaly určeno významné encyklopedické dílo karthaginského Římana Martiana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii, které bylo jakýmsi kompendiem sedmi svobodných umění.

Zákoník na  jejich území nevznikl, jsou dochovány pouze zmínky o  Geiserichových nařízeních proti poživačnému a  prostopášnému životu obyvatel Karthaga a  Hunerichův edikt proti katolíkům.

Z  manželství Hunericha a  dcery císaře Valentiniana III. se narodil vandalský král Childerich, který zahájil éru spolupráce s  Konstantinopolí i  s  katolickými Afrořímany. Část Vandalů byla s jeho politickým kurzem nespokojena, dosáhli jeho sesazení (mimo jiné i proto, že neměl dost vojenských úspěchů v boji s Maury) a nahradili jej zvoleným panovníkem Gelimerem. 257 Byzanc na tuto událost reagovala válkou, která vypukla v r. 530 a r. 533 vandalský stát zničila. Ještě poté musel však Iustinianus v Africe potlačovat některé vzpoury.

Vandalský stát je příkladem „barbarského“ království, které se spíše vyhýbalo spolupráci s původním římským obyvatelstvem, stejně však bylo obdivuhodně silně romanizováno. Jeho náboženství je zase ukázkou naprosté převahy důrazu kladeného na ortodoxii, nikoli ortopraxi.



ZPĚT DO MENU HISTORIE


návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři