Vandalové a Svébové
Jakýmsi protikladem ke státu, založenému Theoderichem Velikým, byl stát Vandalů
a Alanů.
Pod tlakem hunského kmenového svazu se Vandalové252 spojení se Svéby (Kvády)
a Alany přesunuli daleko na západ a roku 406 překročili Rýn směrem do Gallie. Tady se
živili pleněním, r. 409 úspěšně překonali Pyreneje a po dvou letech, kdy na území Hispánie
opět plenili, se zde usadili. Vojenské akce Římanů a jihogallských Vizigótů však nakonec
Vandaly a Alany z Hispánie vyhnaly.
Zůstali tu pouze Svébové, kterým připadlo málo hospodářsky rozvinuté území
na severovýchodě Hispánie, zvané Gallaecia. Zde a v části provincie Lusitanie253 se vyví-
jelo jejich království, jehož hlavním městem byla Bracara (Braga) a které se r. 585 stalo součástí státu Vizigótů.
254 Patřilo k méně rozvinutým „barbarským“ státům. Nevznikl
zde žádný psaný zákoník a dlouho se také nevyvinul pozitivní vztah k původnímu obyvatelstvu
(což bylo do značné míry zapříčiněno právě chudobou svébského teritoria
a nutností získávat si obživu nebo bohatství pleněním, které postihovalo široké okolí
jejich sídel). Ve víře hispánských Svébů se střídalo katolictví a ariánství, než se pod vlá-
dou Vizigótů stali definitivně katolíky.
Pro římskou říši odchod ariánských Vandalů a jejich spojenců Alanů (neznámého
náboženství) ovšem neznamenal žádnou výhodu, právě naopak. R. 429 se totiž pod
vedením svého nejznámějšího panovníka Geisericha vylodili v západořímské severní
Africe.
Tato oblast byla pro Západořímany velmi důležitá. Žilo tu mnoho bohatých velkostatkářů,
patřících ke kruhům senatores, nacházely se tu rozsáhlé císařské domény, Africa Proconsularis
(dnešní Tunisko) byla obilnicí pro Itálii a Řím, kam směřovaly nákladní lodi
z karthaginského přístavu. Samo Karthago bylo jedním z největších a nejvýznamnějších
říšských měst. Při vandalském obléhání města Hippo Regius v Africe Proconsularis zahynul
v r. 430 zdejší biskup Aurelius Augustinus (sv. Augustin), jedna z nejvýznačnějších
postav západních církevních dějin.
Římané s Vandaly r. 432 uzavřeli formální foederátní smlouvu, na jejímž základě však
Vandalové nejen nikdy nebojovali na jejich straně proti dalším „barbarům“, ale po sedmi
letech ji také porušili a zmocnili se Karthaga. Tím proti jiným „barbarským“ královstvím
získali značnou výhodu. Kdykoli totiž mohli zastavit přísun afrického obilí do Itá-
lie. K místnímu římskému obyvatelstvu se po dlouhou dobu vůbec nechovali přátelsky.
Bohaté Římany, stejně tak jako katolický klérus, z Karthaga vyhnali, dokonce se dopouš-
těli i krutostí.
Po r. 442, kdy s nimi byla uzavřena další ryze formální foederátní smlouva, ovládli
Afriku Proconsularis, Byzacenu, Numidii, Abaritanu a Gaetulii, usídlili se však jenom
v Africe Proconsularis. Tady vznikly sortes Vandalorum, kde dostali pozemky vandalští
i alanští muži. Všichni římští vlastníci půdy odsud museli odejít, kolóny a otroky si ovšem
Vandalové na polích ponechali. V oblasti sortes byl zakázán výkon katolického náboženství.
Pouze Římané v celém vandalském královstí platili daně, oproti období před vandalským
vpádem jim však byly sníženy.
Do značné míry se zdejší vládnoucí „barbaři“ oddělovali od římské aristokracie, s níž
úzce spolupracovali představitelé ostatních „barbarských“ států. Tomu, co se vědomě snažil
prosadit Theoderich Veliký, Vandalové v podstatě vědomě bránili. Bez římských úředníků
se ovšem ani jejich králové neobešli.
Geiserichovo jméno je spojeno s druhým dobytím Říma, k němuž došlo 45 let po Alarichově
vpádu, r. 455. Geisericha sem kromě touhy po kořisti, kterou ve městě jeho bojovníci sháněli 14 dní, vedly i politické důvody. V r. 454 zavraždil císař Valentinianus svého
vojevůdce Aëtia, jemuž se krátce předtím podařilo dosáhnout stavu v říši už dlouho neví-
daného. Všichni okolní „barbaři“ byli buď poraženi, nebo se stali spojenci. I Vandalové
zmírnili svůj protiřímský kurz. R. 455 Aëtiovi družiníci, kteří chápali pomstu za svého
vůdce jako neoddiskutovatelnou povinnost, zabili císaře, jímž vymřel theodosiovský rod.
Nejvyšší tituly v říši měl tehdy civilní patricius a významný římský aristokrat Petronius
Maximus, kterému také Aëtiovi mstitelé předali císařský diadém.
Petronius byl zřejmě dobře obeznámen s vnitřní problematikou západní části říše
(navrhl např. nejrazantnější z daňových zákonů Valentinianovy vlády). „Barbarskému“
světu však nerozuměl a neuměl s ním jednat. Dceru císaře Valentiniana, která byla určena
jako nevěsta pro Geiserichova syna Hunericha, provdal za svého vlastního syna Palladia
a na Vandaly se prý s žádostí o pomoc obrátila i vdova po Valentinianovi III., kterou Petronius
donutil k sňatku, aby co nejvíce legitimizoval svou pozici. To vše bylo pro Vandaly
prakticky pozvánkou k tažení do Itálie.
Vandalové byli velmi přesvědčenými ariány, mimo jiné přesvědčenými i o tom, že je
do Afriky poslal Bůh, aby zde svoje náboženství šířili. R. 484 se Geiserichův syn Hunerich
pokusil všechny katolíky, nacházející se pod vandalskou vládou, převést k ariánskému
vyznání násilím, africká církev opět měla i mučedníky. Jeho následovníci ovšem pak již
praktikovali umírněnější náboženskou politiku.
Romanizaci se ovšem ani tito Germáni neubránili. Historik Prokopios v díle Válka
s Vandaly o nich dokonce píše, že byli nejjemnější ze všech „barbarů“. Sídlili v římských
villách, rádi a denně se koupali, chodili do divadel, poslouchali hudbu, oblékali se do šatů
z jemných látek. Kromě této jen povrchní romanizace proběhla však také hlubší, o níž nás
zpravují především díla básníka Dracontia, který žil ve vandalské Africe ve 2. polovině
5. století.
Dovídáme se z nich, že děti Vandalů i Římanů navštěvovaly společné školy, kde se učily
v latinském jazyce. Významní Vandalové znali Bibli i římské dějiny, antickou mytologii,
nebyly jim zřejmě cizí ani některé filozofické pojmy. Při vyšším stupni vzdělávání studenti
probírali stejná rétorská témata, jako v době rozkvětu antického světa. Není vyloučeno ani
to, že bylo právě pro Vandaly určeno významné encyklopedické dílo karthaginského
Římana Martiana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii, které bylo jakýmsi kompendiem
sedmi svobodných umění.
Zákoník na jejich území nevznikl, jsou dochovány pouze zmínky o Geiserichových
nařízeních proti poživačnému a prostopášnému životu obyvatel Karthaga a Hunerichův
edikt proti katolíkům.
Z manželství Hunericha a dcery císaře Valentiniana III. se narodil vandalský král
Childerich, který zahájil éru spolupráce s Konstantinopolí i s katolickými Afrořímany.
Část Vandalů byla s jeho politickým kurzem nespokojena, dosáhli jeho sesazení (mimo jiné
i proto, že neměl dost vojenských úspěchů v boji s Maury) a nahradili jej zvoleným panovníkem Gelimerem.
257 Byzanc na tuto událost reagovala válkou, která vypukla v r. 530 a r.
533 vandalský stát zničila. Ještě poté musel však Iustinianus v Africe potlačovat některé
vzpoury.
Vandalský stát je příkladem „barbarského“ království, které se spíše vyhýbalo spolupráci
s původním římským obyvatelstvem, stejně však bylo obdivuhodně silně romanizováno.
Jeho náboženství je zase ukázkou naprosté převahy důrazu kladeného na ortodoxii,
nikoli ortopraxi.
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři