Hunové

Hunové mají své prapředky v asijských kmenech Siung-nuů, 212 které patřily k mongolskému antropologickému typu a hovořily jazykem, patřícím do uralsko-altajské jazykové rodiny. Jejich první známá sídla se prostírala na sever od Číny, kde tyto kmeny v r. 209 př. n. l. založily svou říši pod vedením vládce jménem Mo-te (Mo-ti). Tuto říši můžeme nazvat státem. Její vladař s titulem šan-jü byl sakrálním panovníkem, který požíval honosného titulu „Zrozený nebem a Zemí, ustanovený Sluncem a Měsícem,“ z něhož je znát pravděpodobný vliv Číny, která v té době žila pod vládou významné dynastie Chan. Přestože doba vlády této dynastie znamená velký rozkvět čínského císařství, byli Číňané v 1. polovině 2. stol. př. n. l. se Siung-nuy nuceni uzavřít tzv. dohodu o míru a příbuzenství, která znamenala prohlášení rovnosti obou států. V državě Hunů se mísil vyspělý úřední aparát šan-jüů, rozdělený na úřednictvo západní a východní části říše, s prvky rodového zřízení (radou stařešinů).

Asijští Hunové byli převážně, ne však zcela, nomádi. Chovali velká stáda hovězího dobytka a koní, částečně také velbloudy. Tam, kde to bylo možné, např. u sibiřských řek Orchonu a Selengy či v některých částech Střední Asie, se věnovali i zemědělství. Jejich vyspělou materiální kulturu známe především z pohřebišť, z nichž nejznámější, Noin-Ula, leží v severním Mongolsku. Z oblasti duchovní kultury máme především údaje čínských historiků o jejich náboženství a dvorském ceremoniálu. Ve sféře vojenství vynikali jako jízdní lučištníci.

Roku 53 př. n. l. se Siug-nuové rozdělili. Jižní větev tohoto etnika se poddala Číně a část severní větve začala poté postupně se svým stěhováním na sever a západ. K branám Evropy mohli dorazit snad již ve 2. stol. n. l., kdy se v díle geografa Dionýsia Periégéta a stejně tak u Klaudia Ptolemaia objevují východně od Donu a severně od Kavkazu Únoi a Chúnoi. Pozdější autoři mluví o Hunech jako oddělených od Evropy nepřístupnými močály (kolem dnešního Azovského moře a dolního toku Donu) nebo horami (Kavkaz).

Poté, co se Hunům podařilo najít schůdnou cestu dál na západ, podrobili si nejprve kmeny sarmatských Alanů, poté značnou část Východních Gótů a další germánské kmeny (byli to Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, část Svébů /Kvádů/, snad i část Burgundů a Durynků). Historik Ammianus Marcellinus byl současníkem jejich vpádu do Evropy.213 Jeho popis podoby Hunů a jejich způsobu života je kromě některých topoi, vztahujících se už od doby Hérodotovy k nomádskému způsobu života, ovlivněn také hrůzou, kterou náhléobjevení se nového, prakticky neznámého a rychle se na koních pohybujícího etnika, u antické populace vyvolalo.

Římskou říši začali Hunové ohrožovat v 70. letech 4. stol. Velmi nebezpečné pro ni bylo už to, že uvedli do pohybu „barbary“ v celém Podunají, jak nás informuje Hieronymus (sv. Jeroným), což se samozřejmě neobešlo bez úhony římských provincií.214 Od počátku 5. stol. se lišily vztahy mezi Huny a římskou říši na Západě a na Východě. V západořímské části císař Honorius a jeho vojevůdce Stilicho uzavřeli s Huny foederátní smlouvu, které pak mohli Západořímané ke svému prospěchu využívat až do sklonku 40. let 5. stol.215 Na jejím základě také, pravděpodobně ve 30. letech tohoto století, Hunům odstoupili k usídlení část Pannonie. Ve vztazích Hunů s římským Východem převažovalo nepřátelství.

Hunský způsob života a kulturu velmi dobře poznal nejvýznamnější vojevůdce římského Západu v 5. stol., Flavius Aëtius, 216 který strávil dlouhý čas na jejich území jako rukojmí za smlouvu císaře Honoria. Bohužel však svá pozorování a zkušenosti nesepsal, a pokud ano, jeho postřehy se nedochovaly. Dalším očitým svědkem života v hunské říše byl východořímský historik Priskos z Pania, který o své návštěvě v Attilově říši v r. 449 naopak zanechal velmi podrobné svědectví.

Tvoří jádro našich informací o útvaru, který se nazývá Attilova říše. Panství Hunů v Evropě dosáhlo svého největšího rozsahu za vlády dvou bratří, Bledy a Attily, kteří nastoupili kolem r. 435. Po deseti letech společné vlády dal Attila bratra zavraždit a panoval obrovské říši nadále sám. Tato říše jím byla ovládána jako sakrálním panovníkem, do značné míry i absolutisticky, třebas na druhé straně vycházel ze svého paláce a sám soudil spory svých poddaných. Při jeho dvoře byla vedena písemná administrativa, byl zde obklopen družinou, kterou tvořili jeho vybraní, logades, jak je nazývá Priskos. Tato družina reprezentovala raný státní aparát, byli to Attilovi osobní strážci, poradci, stávali se z nich vyslanci k cizím státům a etnikům, byli pověřováni velením v některých válečných taženích apod. Logades se v této době, a pravděpodobně již i dříve, uplatňovali též jako královští místodr- žící a odznakem jejich moci byl zlatý luk.

Hunská říše měla ovšem velmi pestrou správu. Vedle králem dosazovaných logades se v ní uplatňovali domácí náčelníci a králové etnik, která ji tvořila. Mezi logades přitom nebyli pouze Hunové, ale i Germáni nebo Římané a snad i příslušníci jiných etnik, o kterých naše prameny nehovoří. Hunská říše byla zejména v době Attilovy vlády pro podrobená etnika atraktivní díky svým vojenským úspěchům, kořisti, kterou přinášely, i díky tomu, že této kořisti se bojovníkům nedostávalo podle etnicity, ale podle jejich vojenských zásluh a schopností. Vznikala zde etnicky různorodá vyšší sociální vrstva, do které mohli proniknout i zajatci, kteří se tu sice stávali otroky217, ale mohli bojovat ve vojsku, ze své válečné kořisti sivykoupit svobodu a postoupit až mezi vznešené příslušníky společnosti.218 Hunská říše nežila ovšem jen z kořisti, měla své vlastní pastevectví i zemědělství, žili zde různí řemeslníci. Kultura Hunů v oblasti duchovní zahrnovala např. zpěvy hrdinských nebo pohřebních písní, složitý královský ceremoniál, tance, hostiny s kulturním programem. V náboženství Hunů hrál význačnou roli meč, považovaný za epifanii božstva války, zvířecí posel bohů (který mohl snad také být jejich epifanií) a věštění z kostí a vnitřností obětovaných zvířat či z letu ptáků. Z Asie s sebou Hunové přinesli spony v podobě cikád, živočichů, kteří zřejmě i u nich byli symbolem nesmrtelnosti.

V materiální kultuře, podobně jako již v Asii, vynikaly dřevěné stavby, zdobené dřevo- řezbou, v místnostech se uplatňovaly koberce. Mezi nejkrásnější šperky patřily čelenky, které nosily vznešené hunské ženy a které byly zpravidla vyrobeny ze zlata vykládaného drahokamy. Hunové rádi i tady, stejně tak jako v sousedství Číny, nosili hedvábné oděvy a užívali zlatem a drahokamy zdobených zbraní, koňských postrojů i obuvi. O Attilovi ovšem Priskos tvrdí, že se nezdobil ničím, jeho šat vynikal jen čistotou. Pozoruhodnými předměty jsou hunské rituální kovové kotle a dokonalé složené a asymetrické reflexní luky. Na konci 40. let dobrý poměr Hunů k Západořímanům skončil. R. 451 vpadl Attila s velkou armádou do Gallie, kde nejdřív úspěšně postupoval od Rýna až k dnešnímu Orléansu, nakonec byl však poražen koalicí Západořímanů a jejich germánských i sarmatských spojenců, vedenou Aëtiem, na Catalaunských polích.

Následujícího roku 452 podnikl Attila ještě tažení do Itálie, které však mělo již jen napravit jeho nalomenou prestiž u poddaných hunské říše a přinést novou kořist. Pro Západořímany byl tento vpád ovšem značně nebezpečný,nejen proto, že je oddělil od vizigótských spojenců v Gallii, ale i proto, že byli v opačné situaci než Hunové. Jako konsolidovaný stát s placenou byrokracií a vojskem se potřebovali zotavit z předchozí velké války, z hladu a moru, jenž panoval v Itálii, zatímco Attila musel co nejdříve znova zaútočit, aby jeho předchozí porážka nevedla k rozpadu hunské říše, jejíž podrobené kmeny bylo třeba přesvědčit, že jim může i nadále zajišťovat vysoký hmotný standard a že ho neopustilo „královské štěstí“. Jeho plenění se odehrávalo v oblasti Popádí. Po Attilově smrti r. 453 hunská říše upadala a za dva roky nato zanikla po povstání poddaných germánských kmenů.

Ačkoli jeden z nejvýznamnějších badatelů o Hunech E. A. Thompson221 tvrdí, že Hunové nepřinesli vývoji Evropy vůbec nic, modernější názory hovoří o tom, že v prostředí jejich říše byl urychlen rozpad rodově kmenového zřízení Germánů, posílena královská moc u některých z nich, a také že už sám jejich vpád do Evropy a jejich tlak na germánské kmeny urychlil vývoj tzv. germánských barbarských států. „Barbarské“ rody, jež s hunskou říší spolupracovaly, bohatly a dostávaly se v prostředí svých etnik do popředí. V hmotné kultuře Podunají se v první polovině 5. stol. díky mezinárodnímu prostředí hunské říše vyvinula jednotná kultura tzv. dunajského stylu. Sjednocování v oblasti materiální je odrazem toho, co se v rámci této říše dělo i ve sféře sociální.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři